24. HLASOVÁNÍ
Neměl radost, to bylo z jeho tváře jasně patrné. Ale bez dalšího dohadování mě vzal do náruče a zlehka vyskočil z okna. Přistál s minimálním nárazem, jako kočka. Bylo to trochu výš, než jsem si představovala. „Tak dobře,“ řekl a hlas mu vřel nesouhlasem. „Jdeme.“ Vysadil si mě na záda a rozběhl se. I po celé té dlouhé době mi to připadalo jako rutina. Snadné. Něco takového se zřejmě nezapomíná, stejně jako třeba jízda na kole. Když běžel lesem – dech měl klidný a vyrovnaný – bylo takové ticho a tma, že stromy letící kolem nás byly skoro neviditelné, a jenom podle vzduchu, který mi vanul do tváře, se dalo poznat, jak rychle uháníme. Vzduch byl vlhký; nepálily mě oči tak, jako když vanul vítr na velkém náměstí ve Volteře, a to bylo uklidňující. A také byla noc, po tom děsivém jasu. Tma mi připadala známá a ochranitelská jako ta tlustá deka, pod kterou jsem si hrávala jako dítě. Vzpomněla jsem si, že dřív mě tohle běhání lesem děsilo, musela jsem zavírat oči. Teď mi to připadalo pošetilé. Měla jsem oči dokořán, bradu jsem si položila Edwardovi na rameno, tvář na krk. Ta rychlost ve mně vyvolávala radostné vzrušení. Bylo to stokrát lepší než na motorce. Otočila jsem obličej k němu a přitiskla mu rty na studenou kamennou kůži na krku. „Díky,“ řekl, zatímco kolem nás pádily nezřetelné, černé obrysy stromů. „Znamená to, že jsi usoudila, že jsi vzhůru?“ Zasmála jsem se. Šlo mi to snadno, přirozeně, bez námahy. Konečně mi připadalo správné se smát. „Ani ne. Spíš se snažím nevzbudit se. Ne dnes v noci.“ „Však já už nějak získám zpátky tvou důvěru,“ zamručel si pro sebe. „Kdyby to mělo být to poslední, co udělám.“ „Já ti věřím,“ ujistila jsem ho. „Ale sobě ne.“ „To mi prosím tě vysvětli.“ Zpomalil do chůze – poznala jsem to jen podle toho, že ustal ten vítr – a já jsem uhodla, že nejsme daleko od domu. Měla jsem pocit, že slyším, jak někde blízko teče ve tmě řeka. „No…,“ snažila jsem se najít správný způsob, jak to vyjádřit. „Nevěřím si, že jsem… dost dobrá. Že si tě zasloužím. Nemám nic, čím bych tě mohla udržet.“ Zastavil se a natáhl se, aby mě sundal ze zad. Jeho něžné ruce mě nepouštěly; když mě zase postavil na nohy, objal mě pevně pažemi a přitiskl si mě na prsa. „Máš pro mě trvalé a nezlomné kouzlo,“ zašeptal. „O tom nikdy nepochybuj.“ Ale jak bych mohla nepochybovat? „Nikdy jsi mi neřekla…,“ zamumlal. „Co?“ „Co je tvůj největší problém.“ „Máš jednu šanci hádat.“ Vzdychla jsem a natáhla se, abych se dotkla ukazováčkem špičky jeho nosu. Přikývl. „Jsem horší než Volturiovi,“ řekl ponuře. „Myslím, že mi to patří.“ Obrátila jsem oči v sloup. „To nejhorší, co mi Volturiovi můžou udělat, je připravit mě o život.“ Čekal s napjatýma očima. „Ale ty mě můžeš opustit,“ vysvětlovala jsem mu. „Volturiovi, Victoria… to v porovnání s tím nic není.“ I v té tmě jsem viděla, jak mu po tváři přeběhla úzkost – připomnělo mi to jeho výraz pod mučícím pohledem Jane; připadala jsem si hrozně a litovala jsem, že jsem řekla pravdu. „Nech toho,“ zašeptala jsem a dotkla se jeho obličeje. „Nebuď smutný.“ Nevesele povytáhl jeden koutek úst, ale ten výraz se v jeho očích neodrazil. „Kdyby jenom existoval nějaký způsob, jak tě přesvědčit, že tě nemůžu opustit,“ zašeptal. „Snad se to časem zlepší.“ Ta představa se mi líbila. „Dobře,“ souhlasila jsem. Jeho obličej byl stále zmučený. Snažila jsem se odvést jeho myšlenky k něčemu nepodstatnému. „Takže – když se mnou zůstáváš, můžeš mi vrátit moje věci?“ zeptala jsem se a nasadila jsem tak veselý tón, jaký jsem jen svedla. Můj pokus svým způsobem zafungoval: zasmál se. Ale v jeho očích bylo stále zoufalství. „Já jsem tvoje věci nikdy neodnesl,“ řekl mi. „Věděl jsem, že bych to měl udělat, protože jsem ti slíbil klid bez připomínání. Bylo to ode mě hloupé a dětinské, ale chtěl jsem ti nechat něco ze sebe. To cédéčko, ty fotky, letenky – všechno je u tebe v pokoji pod prkny v podlaze.“ „Vážně?“ Přikývl a zdálo se, že moje zjevná radost z této triviální skutečnosti ho lehce pobavila. Ale nestačilo to, aby mu z tváře úplně zmizela bolest. „Myslím,“ řekla jsem pomalu, „no, nevím to jistě, ale tak si říkám… Asi jsem to celou tu dobu věděla.“ „Co jsi věděla?“ Jenom jsem chtěla, aby zmizela ta bolest v jeho očích, ale jak jsem ta slova vyslovila, připadala mi celkem pravdivá. „Nějaká část mé osobnosti, možná moje podvědomí, nikdy nepřestala věřit, že ti stále záleží na tom, jestli žiju, nebo jsem mrtvá. To proto jsem asi slyšela ty hlasy.“ Na chvíli bylo hluboké ticho. „Hlasy?“ zeptal se překvapeně. „No, jenom jeden hlas. Tvůj. To je na dlouhé vyprávění.“ Když jsem viděla v jeho tváři ten pohled, mrzelo mě, že jsem s tím začínala. Bude si myslet, že jsem blázen, jako si to myslí všichni ostatní? Mají v tom všichni ostatní pravdu? Ale aspoň pohasl ten výraz, při kterém se tvářil, jako kdyby ho něco pálilo. „Já mám čas.“ Jeho hlas byl nepřirozeně vyrovnaný. „Je to dost ubohé.“ Čekal. Nebyla jsem si jistá, jak to vysvětlit. „Pamatuješ si, co říkala Alice o adrenalinových sportech?“ Odpověděl bezvýrazně: „Skočila jsi z útesu pro zábavu.“ „No, jo. A předtím, s tou motorkou…“ „Motorkou?“ opakoval. Znala jsem jeho hlas dost na to, abych slyšela, že za tím klidem něco vře. „Myslím, že o tom jsem Alici nic neříkala.“ „Ne.“ „No, tak dál… Víš, já jsem zjistila, že… když dělám něco nebezpečného nebo hloupého… tak si tě dokážu vybavit mnohem jasněji,“ přiznala jsem a připadala si jako pitomec. „Vzpomněla jsem si, jak tvůj hlas zní, když se zlobíš. V těch chvílích jsem ho slyšela, jako kdybys tam stál hned vedle mě. Já jsem se většinou snažila na tebe nemyslet, ale tohle tolik nebolelo – bylo to, jako bys mě zase chránil. Jako kdybys nechtěl, abych si ublížila. No a tak si říkám, jestli jsem tě neslyšela tak jasně právě proto, že jsem v koutku duše vždycky věděla, že jsi mě nepřestal milovat…“ Takhle nahlas vyřčené to zase znělo pravdivě. Dávalo to smysl. Někde hluboko uvnitř jsem znala pravdu. Jeho slova zněla přidušeně. „Ty… jsi… riskovala svůj život… abys slyšela –“ „Pššt,“ přerušila jsem ho. „Počkej vteřinku. Myslím, že mi právě něco došlo.“ Myslela jsem na tu noc v Port Angeles, když jsem se poprvé setkala se svým přeludem. Tehdy mě napadly dvě možnosti. Buď jsem šílená, nebo se mi splnilo podvědomé přání. Žádnou třetí možnost jsem neviděla. Ale co když… Co když člověk upřímně věří, že je něco pravda, ale příšerně se mýlí? Co když je o své pravdě tak skálopevně přesvědčený, že se nad ní ani nezamýšlí? Dá se taková pravda umlčet, nebo se snaží dostat se na světlo? Teď tu byla třetí možnost: Edward mě miluje. Pouto mezi námi je tak pevné, že ho nemohla zlomit ani nepřítomnost, ani vzdálenost nebo čas. A bez ohledu na to, o kolik je zvláštnější, krásnější, báječnější nebo dokonalejší než já, prodělal stejnou nevratnou změnu jako já. A jako já budu vždycky patřit jemu, tak on bude vždycky můj. Tak tohle jsem se snažila říct sama sobě? „No teda!“ „Bello?“ „No tohle. Dobře. Chápu.“ „Tak co ti došlo?“ zeptal se a hlas měl nevyrovnaný a napjatý. „Ty mě miluješ,“ žasla jsem. Zase mě prostoupil pocit, že je moje přesvědčení správné. Ačkoliv se na mě stále díval úzkostným pohledem, po tváři mu přeběhl ten pokřivený úsměv, který jsem tak zbožňovala. „To si piš, že tě miluju.“ Srdce se mi nafouklo, jako kdyby se mi chtělo prodrat žebry ven. Naplnilo mi hruď a ucpalo krk, takže jsem nemohla mluvit. Opravdu mě chtěl stejně tak, jako jsem já chtěla jeho – navždy. Byl to skutečně jenom strach o mou duši, o lidské věci, které mi nechtěl vzít, proč tak zoufale stál o to, abych zůstala člověkem. V porovnání se strachem, že mě nechce, mi tahle překážka – moje duše – připadala téměř bezvýznamná. Vzal mi obličej pevně do svých studených dlaní a líbal mě, až jsem byla tak omámená, že se les kolem mě točil. Pak si opřel čelo o moje a já jsem nebyla jediná, kdo dýchal rychleji než obvykle. „Šlo ti to líp než mně, víš,“ řekl mi. „Co mi šlo líp?“ „Přežití. Ty ses aspoň snažila. Ráno jsi vstávala, kvůli Charliemu ses snažila chovat normálně, vedla jsi takový život jako předtím. Já, když jsem aktivně nestopoval, jsem byl… naprosto k ničemu. Nedokázal jsem být se svou rodinou – nedokázal jsem být s nikým. Je mi trapně, když přiznávám, že jsem se více méně stočil do klubíčka a poddal se svému zoufalství.“ Zbaběle se usmál. „Bylo to mnohem ubožejší než slyšet hlasy.“ Hluboce se mi ulevilo, protože se zdálo, že to opravdu pochopil – uklidňovalo mě, že mu tohle všechno dává smysl. Každopádně se na mě nedíval jako na blázna. Díval se na mě, jako… když mě miluje. „Jenom jeden hlas,“ opravila jsem ho. Zasmál se a pak si mě pevně přitáhl k pravému boku a vedl mě vpřed. „Ber tohle ode mě jako ústupek.“ Pokynul široce rukou k temnotě před námi, jak jsme šli. Bylo tam něco bledého a obrovského – dům, došlo mi. „Ani v nejmenším nezáleží na tom, co řeknou.“ „Ale jich se to taky týká.“ Lhostejně pokrčil rameny. Vedl mě otevřenými vstupními dveřmi dovnitř do tmavého domu a rozsvěcoval světla. Obývací pokoj byl takový, jak jsem si ho pamatovala – piano, bílé pohovky, světlé masivní schodiště. Žádný prach, žádné bílé povlaky. Edward zavolal jména s hlasitostí ne větší, než jakou bych použila v běžném rozhovoru. „Carlisle? Esme? Rosalie? Emmette? Jaspere? Alice?“ Oni uslyší. Carlisle najednou stál vedle mě, jako kdyby tam byl celou dobu. „Vítej zpátky, Bello.“ Usmál se. „Co pro tebe dnes ráno můžeme udělat? Předpokládám, vzhledem k tomu, kolik je hodin, že se nejedná o čistě společenskou návštěvu?“ Přikývla jsem. „Ráda bych mluvila s vámi všemi najednou, jestli to nevadí. O něčem důležitém.“ Nemohla jsem se ubránit pohledu na Edwardův obličej, jak jsem mluvila. Jeho výraz byl nesouhlasný, ale odevzdaný. Když jsem se podívala zpátky na Carlislea, viděla jsem, že také on se na něj dívá. „Samozřejmě,“ řekl Carlisle. „Co kdybychom si promluvili ve vedlejší místnosti?“ Carlisle nás vedl jasným obývacím pokojem za roh do jídelny a při chůzi rozsvěcoval světla. Stěny tam byly bílé, stropy vysoké jako v obývacím pokoji. Uprostřed místnosti pod nízko zavěšeným lustrem byl velký nablýskaný oválný stůl obklopený osmi židlemi. Carlisle mi podržel židli v čele. Nikdy předtím jsem neviděla Cullenovy používat stůl v jídelně – byla to jenom rekvizita. Nikdy doma nejedli. Jakmile jsem se otočila, abych se posadila, viděla jsem, že nejsme sami. Esme šla za Edwardem a za ní postupně přišel zbytek rodiny. Carlisle se posadil po mé pravici a Edward po mé levici. Všichni ostatní v tichosti zaujali svá místa. Alice se na mě usmívala, už chápala, oč jde. Emmett a Jasper se tvářili zvědavě a Rosalie se na mě váhavě usmála. Oplatila jsem jí to úsměvem stejně tak plachým. Tohle bude chvilku trvat, než si zvykneme. Carlisle kývl směrem ke mně. „Máš slovo.“ Polkla jsem. Jejich upřené pohledy mě znervózňovaly. Edward mě pod stolem vzal za ruku. Koukla jsem na něj, ale on se díval na ostatní, jeho obličej byl najednou zuřivý. „No,“ odmlčela jsem se. „Předpokládám, že vám Alice už řekla všechno, co se seběhlo ve Volteře?“ „Všechno,“ ujistila mě Alice. Vrhla jsem na ni významný pohled. „A po cestě?“ „To taky,“ přikývla. „Dobře,“ vydechla jsem úlevou. „Pak jsme všichni v obraze.“ Trpělivě čekali, zatímco jsem se snažila uspořádat si myšlenky. „Takže, já mám problém,“ začala jsem. „Alice slíbila Volturiovým, že se stanu jednou z vás. Oni někoho pošlou, aby to zkontroloval, a já jsem si jistá, že to není dobré – že se tomu musíme vyhnout. A tak si myslím, že se to teď týká vás všech. Je mi to líto.“ Dívala jsem se každému do krásné tváře, tu nejkrásnější jsem si nechala na konec. Edwardova ústa byla zkřivená do úšklebku. „Ale jestli mě nechcete, pak se vám nebudu vnucovat, ať je Alice ochotná, nebo ne.“ Esme otevřela ústa, aby promluvila, ale zvedla jsem prst, abych ji zarazila. „Prosím, nech mě domluvit. Všichni víte, co chci. A jsem si taky jistá, že víte, co si o tom Edward myslí. Podle mého názoru jediný férový způsob, jak tohle rozhodnout, je nechat všechny hlasovat. Jestli se rozhodnete, že mě nechcete, pak… myslím, že se vrátím do Itálie sama. Nemůžu dovolit, aby oni přišli sem.“ Čelo se mi zvrásnilo, když jsem na to pomyslela. Z Edwardových prsou se ozývalo slabé vrčení. Ignorovala jsem to. „Když tedy vezmeme v úvahu, že vás nechci žádným způsobem ohrozit, chci, abyste hlasovali pro nebo proti, jestli se mám stát upírem.“ Pousmála jsem se při tom posledním slově a pokynula jsem k Carlisleovi, aby začal. „Ještě chviličku,“ přerušil mě Edward. Zírala jsem na něj hněvivě přimhouřenýma očima. Zvedl na mě obočí a stiskl mi ruku. „Chci něco dodat, než budeme hlasovat.“ Vzdychla jsem. „Ohledně nebezpečí, o kterém Bella mluví,“ pokračoval. „Myslím, že se nemusíme kdovíjak znepokojovat.“ Jeho výraz byl zapálenější. Položil volnou ruku na nablýskaný stůl a naklonil se dopředu. „Víte,“ vysvětloval a rozhlédl se při tom slově kolem sebe, „měl jsem víc důvodů, proč jsem si nechtěl s Arem na závěr potřást rukou. Je tady totiž něco, nač nepomysleli, a na co jsem je nechtěl navést.“ Zakřenil se. „A to?“ pobídla ho Alice. Byla jsem si jistá, že můj výraz je stejně skeptický jako její. „Volturiovi si příliš věří, a mají proč. Když se rozhodnou někoho najít, není to žádný problém. Pamatuješ si na Demetriho?“ Podíval se na mě. Otřásla jsem se. Vzal to jako souhlas. „On hledá lidi – to je jeho talent, proto si ho drží. Totiž celou tu dobu, kdy jsme byli s někým z nich, jsem jim prohledával mysl, abych našel něco, co by nás mohlo zachránit, snažil jsem se získat co možná nejvíc informací. Takže jsem viděl, jak talent toho Demetriho funguje. Je to stopař – stopař tisíckrát nadanější než byl James. Jeho schopnost se dá volně přirovnat k tomu, co umím já nebo co umí Aro. On zachytává… pach? Nevím, jak to popsat… směr něčí mysli, a pak ho následuje. Funguje to na ohromné vzdálenosti. Ale po Arových malých experimentech, no…“ Edward pokrčil rameny. „Ty si myslíš, že mě nedokáže najít,“ řekla jsem hluše. Byl sebejistý. „Jsem o tom přesvědčený. Naprosto spoléhá na ten šestý smysl. Když to na tebe nepůsobí, budou všichni jako slepí.“ „A jak se tím cokoliv řeší?“ „To je jasné, Alice nám poví, až k nám budou plánovat návštěvu, a já tě schovám. Budou bezmocní,“ prohlásil se zuřivou radostí. „Bude to jako hledat jehlu v kupce sena!“ Vyměnil si s Emmettem pohled a úsměv. To mi nedávalo žádný smysl. „Ale dokážou najít tebe,“ připomněla jsem mu. „A já se o sebe umím postarat.“ Emmett se zasmál a natáhl se přes stůl k bratrovi s napřaženou pěstí. „Výborný plán, bráško,“ řekl s nadšením. Edward natáhl paži, aby praštil Emmetta do pěsti svou vlastní. „Ne,“ zasyčela Rosalie. „Absolutně ne,“ souhlasila jsem. „Hezké.“ Jasperův hlas byl uznalý. „Pitomci,“ zamumlala Alice. Esme se jenom zlobně dívala na Edwarda. Napřímila jsem se na židli, abych k sobě přilákala pozornost. Tohle byla moje schůzka. „Tak dobře. Edward vám nabídl alternativu k zvážení,“ řekla jsem chladně. „Tak hlasujme.“ Tentokrát jsem se dívala na Edwarda; bylo by lepší, kdyby mi jeho názor už nepřekážel. „Chceš, abych se stala součástí vaší rodiny?“ Jeho oči byly tvrdé a černé jako uhel. „Ne takhle. Zůstaneš člověk.“ Přikývla jsem s věcným výrazem ve tváři a posunula jsem se o místo dál. „Alice?“ „Ano.“ „Jaspere?“ „Ano,“ řekl a jeho hlas byl vážný. Trochu mě to překvapilo – vůbec jsem si nebyla jeho hlasem jistá –, ale potlačila jsem svou reakci a posunula se dál. „Rosalie?“ Zaváhala, kousla se do svého plného, dokonalého spodního rtu. „Ne.“ Nehnula jsem ani brvou a zlehka jsem otočila hlavu, abych viděla na dalšího, ale ona zvedla obě ruce dlaněmi vzhůru. „Prosím tě, dovol mi, abych to vysvětlila,“ prosila. „Nemyslím to tak, že k tobě mám nějakou averzi jako k sestře. To jenom že… tohle není život, který bych si pro sebe vybrala. Přála bych si, aby tam tehdy byl někdo, kdo by za mě hlasoval proti.“ Pomalu jsem přikývla a pak jsem se otočila k Emmettovi. „Zatraceně, ano!“ Zakřenil se. „Však už najdeme nějaký způsob, jak se s tím Demetrim popasovat.“ Stále jsem se tomu usmívala, když jsem se podívala na Esme. „Ano, samozřejmě, Bello. Já už tě za člena rodiny považuju.“ „Děkuju, Esme,“ zamumlala jsem a otočila jsem se ke Carlisleovi. Byla jsem najednou nervózní, mrzelo mě, že jsem jako první nepožádala o jeho hlas. Byla jsem si jistá, že má největší váhu, počítá se víc než jakákoliv většina. Carlisle se na mě nedíval. „Edwarde,“ řekl. „Ne,“ zavrčel Edward. Jeho čelist se napjala a vycenil zuby. „Je to jediný způsob, který dává smysl,“ naléhal Carlisle. „Rozhodl ses, že bez ní nebudeš žít, a to mi nedává na vybranou.“ Edward pustil mou ruku a svou vysunul zpod stolu. Vykradl se z místnosti a v duchu vrčel. „Myslím, že můj názor znáš.“ Carlisle si povzdechl. Stále jsem se dívala za Edwardem. „Díky,“ zamumlala jsem. Z druhé místnosti se ozvala strašná rána. Trhla jsem sebou a rychle promluvila. „To je všechno, co jsem potřebovala. Děkuju vám. Za to, že si mě chcete nechat. Cítím k vám všem přesně to samé, co vy ke mně.“ Na konci se mi dojetím třásl hlas. Esme stála vmžiku vedle mě a objímala mě studenými pažemi. „Nejdražší Bello,“ vydechla. Objala jsem ji také. Koutkem oka jsem si všimla, jak se Rosalie dívá dolů na stůl a uvědomila jsem si, že moje slova se dají vyložit dvěma způsoby. „No, Alice,“ řekla jsem, když mě Esme pustila. „Kde to chceš udělat?“ Alice na mě zírala, oči se jí rozšiřovaly hrůzou. „Ne! Ne! NE!“ zařval Edward a vrazil zpátky do místnosti. Stál přede mnou, než jsem stihla mrknout, skláněl se nade mnou a obličej mu planul vzteky. „Zbláznila ses?“ křičel. „Copak jsi úplně přišla o rozum?“ Přikrčila jsem se s rukama na uších. „Ehm, Bello,“ vložila se do toho Alice úzkostným hlasem. „Myslím, že na to ještě nejsem připravená. Budu se muset připravit…“ „Slíbilas mi to,“ připomněla jsem jí a zlobně jsem se na ni dívala pod Edwardovou paží. „Já vím, ale… Vážně, Bello! Nemám ani ponětí, jak tě nezabít.“ „Dokážeš to,“ povzbuzovala jsem ji. „Já ti věřím.“ Edward zuřivě vrčel. Alice zavrtěla rychle hlavou, vypadala zděšeně. „Carlisle?“ otočila jsem se a podívala se na něj. Edward popadl můj obličej do svých dlaní a přinutil mě dívat se mu do očí. Druhou ruku měl napřaženou dlaní ke Carlisleovi. Carlisle si toho nevšímal. „Jsem schopný to udělat,“ odpověděl na mou otázku. Přála jsem si vidět jeho výraz. „Nebudeš v žádném nebezpečí, nestane se, že bych ztratil kontrolu.“ „To zní dobře.“ Doufala jsem, že má slova pochopí; špatně se mi mluvilo, když mi Edward držel čelist. „Vydrž,“ ucedil Edward skrz zuby. „Nemusí to být hned.“ „Není důvod, aby to nebylo hned,“ opáčila jsem zkomoleně. „Pár mě jich napadá.“ „Samozřejmě, že tebe ano,“ řekla jsem kysele. „A teď mě pusť.“ Pustil mi obličej a založil si paže na prsou. „Asi za tři hodiny tě tady Charlie bude hledat. A nedivil bych se, kdyby do toho zapletl policajty.“ „Všechny tři, co tam má.“ Ale zamračila jsem se. Tohle byla vždycky ta nejtěžší část. Charlie, Renée. Teď taky Jacob. Lidé, které ztratím, lidé, kterým ublížím. Přála jsem si, aby to šlo zařídit tak, že bych byla jediná, kdo bude trpět, ale věděla jsem, že to není možné. Současně jsem jim víc ubližovala tím, že jsem zůstávala člověkem. Vystavovala jsem Charlieho soustavnému nebezpečí, protože jsem s ním žila pod jednou střechou. Vystavovala jsem Jaka ještě většímu nebezpečí tím, že jsem přitáhla jeho nepřátele na území, které se cítí zavázán chránit. A Renée – nemohla jsem ani riskovat návštěvu vlastní matky ze strachu, že jí s sebou přivezu smrtelné nebezpečí! Byla jsem magnet na nebezpečí; s tím už jsem se smířila. A když už jsem se s tím smířila, tak jsem taky věděla, že se musím postarat sama o sebe a zároveň chránit ty, které miluju, i když to znamená, že nemůžu být s nimi. Musela jsem být silná. „Vzájmu toho, abychom zůstali nenápadní,“ řekl Edward a stále mluvil se zaťatými zuby, ale díval se teď na Carlislea, „navrhuju, abychom tenhle rozhovor odložili, alespoň než Bella dokončí střední školu a odstěhuje se od Charlieho.“ „To je rozumný požadavek, Bello,“ poukázal Carlisle. Myslela jsem na to, jak by Charliemu bylo dnes ráno při probuzení, kdyby – po tom všem, čím si za poslední týden prošel – napřed ztratil Harryho, pak jsem já bez vysvětlení zmizela – našel mou postel prázdnou. Takové chování si nezasloužil. Byla to jenom trocha času navíc; maturity nejsou tak daleko… Našpulila jsem rty. „Já to zvážím.“ Edward se uvolnil. Čelist mu povolila. „Měl bych tě asi vzít domů,“ řekl. Teď už byl klidnější, ale bylo vidět, že se nemůže dočkat, až mě odtud odvede. „Jenom pro případ, že by se Charlie vzbudil brzy.“ Podívala jsem se na Carlislea. „Takže po maturitě?“ „Máš moje slovo.“ Zhluboka jsem se nadechla, usmála jsem se a otočila se zpátky k Edwardovi. „Dobře. Můžeš mě vzít domů.“ Edward mě rychle vystrkal z domu dřív, než mi Carlisle mohl slíbit něco dalšího. Táhl mě zadem, takže jsem neviděla, co se to rozbilo v obývacím pokoji. Cesta domů probíhala mlčky. Cítila jsem se vítězoslavně a trochu sebejistě. Samozřejmě jsem taky byla k smrti vystrašená, ale snažila jsem se nemyslet na to. Bát se předem bolesti – fyzické nebo duševní – nemělo smysl, tak to zatím odložím. Alespoň dokud nebudu absolutně muset. Když jsme dorazili k nám domů, Edward se nezastavil. Vyšplhal se po zdi do mého okna za půl vteřiny. Pak si stáhl moje paže z krku a posadil mě na postel. Myslela jsem, že mám celkem jasnou představu o tom, co si myslí, ale jeho výraz mě překvapil. Místo aby byl rozzuřený, o něčem uvažoval. Rázoval tiše tam a zpátky mým setmělým pokojem, zatímco já jsem se dívala na něj s rostoucím podezřením. „Ať plánuješ cokoliv, nevyjde ti to,“ varovala jsem ho. „Pšt. Přemýšlím.“ „Eh,“ zasténala jsem, práskla jsem sebou zpátky na postel a přetáhla si deku přes hlavu. Nebylo slyšet žádný zvuk, ale najednou byl u mě. Odtáhl přikrývku, aby na mě viděl. Lehl si vedle mě. Natáhl ruku, aby mi smetl vlasy z tváře. „Jestli ti to nevadí, byl bych mnohem radši, kdyby sis neschovávala obličej. Žil jsem bez tebe tak dlouho, jak jsem jen dokázal snést. Teď… mi něco pověz.“ „A co?“ zeptala jsem se neochotně. „Kdybys mohla mít cokoliv na světě, naprosto cokoliv, co by to bylo?“ Představila jsem si svůj skeptický pohled. „Tebe.“ Zavrtěl netrpělivě hlavou. „Něco, co ještě nemáš.“ Nebyla jsem si jistá, kam se mě snaží navést, takže jsem pečlivě uvažovala, než jsem odpověděla. Napadlo mě něco, co jsem si sice přála, ale asi se to nemohlo nikdy splnit. „Chtěla bych… aby to nemusel dělat Carlisle. Chtěla bych, abys mě proměnil ty.“ Dívala jsem se ustaraně, jak zareaguje, a čekala jsem na další záchvat zuřivosti, jak jsem to viděla už u nich doma. Byla jsem překvapená, že se jeho výraz nezměnil. Pořád byl zamyšlený, jako by počítal. „Za co bys byla ochotná to vyměnit?“ Nevěřila jsem vlastním uším. Zírala jsem na jeho klidný obličej a vybreptla odpověď, než jsem se nad ní stihla zamyslet. „Za cokoliv.“ Usmál se slabě a pak našpulil rty. „Pět let?“ Obličej se mi zkroutil do podivného výrazu – něco mezi žalostí a hrůzou. „Řekla jsi cokoliv,“ připomněl mi. „Ano, ale…. ale ty ten čas využiješ k tomu, abys našel způsob, jak se z toho vyvléknout. Musím kout železo, dokud je žhavé. Navíc je prostě příliš nebezpečné být člověk – alespoň pro mě. Takže cokoliv, ale tohle ne.“ Zamračil se. „Tři roky?“ „Ne!“ „Copak to pro tebe nemá vůbec žádnou cenu?“ Pomyslela jsem na to, jak moc to chci. Usoudila jsem, že bude lepší zachovat si tvář pokerového hráče a nedat mu znát, jak velmi moc to chci. Budu na něj mít větší páku. „Šest měsíců?“ Obrátil oči v sloup. „To nestačí.“ „Tak tedy rok,“ řekla jsem. „To je můj limit.“ „Dej mi aspoň dva.“ „Ani náhodou. Devatenáct, to zvládnu. Ale nehodlám se dostat nikam blízko dvacítky. Jestliže ty zůstáváš navěky teenagerem, tak já chci taky.“ Na chviličku se zamyslel. „Dobře. Zapomeň na časové limity. Jestli chceš, abych to byl já – tak se budeš muset podřídit jediné podmínce.“ „Podmínce?“ Hlas mi pohasl. „Jaké podmínce?“ Jeho oči byly opatrné – mluvil pomalu. „Napřed si mě vezmi.“ Dívala jsem se na něj a vyčkávala… „Dobře. V čem je pointa?“ Povzdechl si. „Zraňuješ moje ego, Bello. Právě jsem vyslovil nabídku k sňatku, a ty si myslíš, že je to vtip.“ „Edwarde, prosím tě, buď vážný.“ „Jsem stoprocentně vážný.“ Zíral na mě bez stopy humoru v obličeji. „Ale no tak,“ řekla jsem a hlas se mi hystericky zachvíval. „Je mi teprve osmnáct.“ „No, mně je skoro sto deset. Je načase, abych se usadil.“ Podívala jsem se stranou, ven z tmavého okna, a snažila se potlačit paniku, než mě zachvátí. „Podívej, manželství není zas tak vysoko na mém hodnotovém žebříčku, víš? Pro Renée a Charlieho to bylo něco jako polibek smrti.“ „Zajímavá volba slov.“ „Ty víš, jak to myslím.“ Zhluboka se nadechl. „Prosím tě, neříkej mi, že se bojíš závazku.“ Jeho hlas byl nevěřícný a já jsem pochopila, co tím myslí. „Tak to zrovna není,“ vykračovala jsem se. „Já… se bojím Renée. Ona má takové skutečně vyhraněné názory ohledně vdavek před třicátým rokem věku.“ „Protože by byla radši, kdyby ses stala jednou z navěky zatracených, než aby ses vdala.“ Ponuře se zasmál. „Ty si myslíš, že jsi vtipný.“ „Bello, když porovnáš závazek manželského slibu se závazkem zaprodat duši, abys mohla žít věčně jako upír…“ Zavrtěl hlavou. „Jestli nemáš dost odvahy na to, aby sis mě vzala, pak…“ „No,“ přerušila jsem ho. „A co když mám? Co kdybych ti řekla, abys mě teď hned vzal do Vegas? Byla by ze mě upírka za tři dny?“ Usmál se a zuby se mu ve tmě zablýskly. „Jasně,“ řekl, protože mě prokoukl, že to jen tak hraju. „Dojdu si pro auto.“ „Zatraceně,“ zamručela jsem. „Dám ti osmnáct měsíců.“ „To neberu,“ odmítl s úsměvem. „Tahle podmínka se mi líbí.“ „Fajn. Nechám Carlislea, aby to udělal, až odmaturuju.“ „Když to tak doopravdy chceš.“ Pokrčil rameny a obdařil mě úsměvem naprosto andělským. „Ty jsi nemožný,“ zasténala jsem. „Příšero.“ Zachechtal se. „Kvůli tomu si mě nechceš vzít?“ Znovu jsem zasténala. Naklonil se ke mně; jeho oči tmavé jako noc roztály a zněžněly a rozptýlily mou pozornost, „Prosím, Bello,“ zašeptal. Zapomněla jsem na chvíli dýchat. Pak jsem se vzpamatovala a rychle jsem zavrtěla hlavou ve snaze pročistit si náhle zamlženou mysl. „Dopadlo by to líp, kdybych býval měl čas obstarat prstýnek?“ „Ne! Žádné prstýnky!“ skoro jsem zakřičela. „Teď jsi tomu dala,“ zašeptal. „Jejda.“ „Charlie vstává; radši bych měl jít,“ řekl Edward rezignovaně. Srdce mi přestalo tlouct. Na chviličku odměřoval můj výraz. „Bylo by tedy ode mě dětinské, kdybych se schoval ve skříni?“ „Ne,“ zašeptala jsem dychtivě. „Zůstaň tu. Prosím.“ Edward se usmál a zmizel. Celá rozrušená jsem seděla ve tmě a čekala, až mě Charlie přijde zkontrolovat. Edward věděl přesně, co dělá, a já jsem byla ochotná se vsadit, že celé to uražené překvapení bylo součástí jeho hry. Samozřejmě, stále jsem měla v záloze Carlislea, ale teď jsem věděla, že je šance, že by mě Edward proměnil sám, a to jsem hrozně chtěla. Byl to takový podvodník. Dveře mého pokoje se s vrzáním otevřely. „Dobré ráno, tati.“ „Och, ahoj, Bello.“ Byl rozpačitý, že jsem ho nachytala. „Nevěděl jsem, že jsi vzhůru.“ „Jo. Jenom jsem čekala, až se vzbudíš, abych si mohla dát sprchu.“ Začala jsem vstávat. „Počkej,“ řekl Charlie a rozsvítil světlo. Mrkala jsem v náhlém jasu a dávala si pozor, abych se nedívala na skříň. „Napřed si na chviličku promluvme.“ Nedokázala jsem ovládnout svůj úšklebek. Zapomněla jsem požádat Alici o nějakou dobrou výmluvu. „Víš, že jsi v průšvihu.“ „Jo, to vím.“ „Tyhle tři dny byly na zbláznění. Vrátil jsem se domů z Harryho pohřbu, a tys byla pryč. Jacob mi dokázal jenom říct, že jsi utekla s Alicí Cullenovou a že si myslí, že máš potíže. Nenechala jsi mi žádné číslo a nezavolala jsi mi. Nevěděl jsem, kde jsi, nebo kdy – a jestli vůbec – se vrátíš. Máš vůbec ponětí, jak… jak…“ Nedokázal dokončit větu. Krátce se zhluboka nadechl a pokračoval. „Můžeš mi uvést jediný důvod, proč bych tě neměl šupem poslat do Jacksonvillu?“ Přimhouřila jsem oči. Takže on mi bude hrozit, jo? Tuhle hru si můžeme zahrát oba. Posadila jsem se a přitáhla si kolem sebe deku, jako kdyby mi byla zima. „Protože já nikam nepojedu.“ „Počkej chviličku, mladá dámo!“ „Podívej, tati, přijímám plnou zodpovědnost za svoje chování a ty máš právo uložit mi domácí vězení, na jak dlouho chceš. Taky budu uklízet celý dům a prát a umývat nádobí, dokud neuznáš, že jsem se napravila. A taky uznávám, že jsi asi v právu, jestli mě chceš vykopnout – ale to mě nepřinutí letět na Floridu.“ Jeho obličej jasně zrudnul. Párkrát se zhluboka nadechl, než odpověděl. „Nechtěla bys mi vysvětlit, kde jsi byla?“ Ach, zatraceně! „To byla… naléhavá záležitost.“ Zvedl obočí v očekávání, že mu to náležitě vysvětlím. Nafoukla jsem si tváře vzduchem a pak jsem hlasitě vydechla. „Nevím, co ti mám říct, tati. Bylo to hlavně nedorozumění. On řekl tohle, ona řekla tohle. Vymklo se to z ruky.“ Čekal s nedůvěřivým výrazem. „Víš, Alice řekla Rosalii, že jsem skočila z útesu…“ Zuřivě jsem se snažila vymyslet to tak, aby to do sebe zapadalo, abych se mohla držet pravdy co možná nejblíž, abych si svoje vysvětlení nepodkopala neschopností přesvědčivě lhát. Ale než jsem mohla pokračovat, Charlieho výraz mi připomněl, že nevěděl nic o žádném útesu. Parádní průšvih. Jako kdybych už nebyla dost namočená. „Tuším, že jsem ti o tom neřekla,“ vykoktala jsem. „To nic nebylo. Jenom jsem blbnula, byla jsem si zaplavat s Jakem… No, to je jedno, prostě Rosalie to řekla Edwardovi a on se zlobil. Ona to totiž náhodou podala tak, jako kdybych se snad chtěla zabít, nebo co. On pak nebral telefony, takže mě Alice odtáhla do… L. A., abych to vysvětlila osobně.“ Pokrčila jsem rameny, zoufale jsem doufala, že nebude tak rozrušený z mého úniku, že by mu uteklo parádní vysvětlení, které jsem mu právě poskytla. Charlie zůstal stát jako opařený. „Ty ses opravdu snažila se zabít, Bello?“ „Ne, jasně že ne. Jenom jsme blbli s Jakem. Skoky z útesu. Děcka v La Push to dělají pořád. Jak jsem říkala, nic to nebylo.“ Charlieho obličej se rozehřál – z úleku do rozpálené zuřivosti. „A co je vůbec Edwardovi Cullenovi po tom?“ vyštěkl. „Celou tu dobu tě tu nechával samotnou, beze slova –“ Přerušila jsem ho. „Další nedorozumění.“ Jeho obličej se znovu začervenal. „Takže on se vrátil?“ „Nejsem si jistá, jaký je jeho přesný plán. Myslím, že se vrátili všichni.“ Zavrtěl hlavou, žíla na čele mu tepala. „Chci, aby ses od něj držela dál, Bello. Já mu nevěřím. Je pro tebe moc zkažený. Nedovolím, aby tě zase takhle rozhodil.“ „Fajn,“ řekla jsem krátce. Charlie se zhoupl na patách. „Och.“ Chvíli tápal, překvapeně vydechl. „Myslel jsem, že budeš dělat potíže.“ „Taky jo.“ Dívala jsem se mu přímo do očí. „Chtěla jsem říct, fajn, já se odstěhuju.“ Oči se mu vyvalily z důlků; obličej nabral hnědorudou barvu. Moje odhodlání zakolísalo, když jsem si začala dělat starosti o jeho zdraví. Nebyl mladší než Harry… „Tati, já se nechci odstěhovat,“ řekla jsem mírnějším tónem. „Mám tě ráda. Vím, že si děláš starosti, ale v tomhle mi musíš důvěřovat. A musíš slevit ve svých názorech na Edwarda, pokud chceš, abych tu zůstala. Chceš, abych tady žila, nebo ne?“ „To není fér, Bello. Ty víš, že chci, abys tu zůstala.“ „Pak buď na Edwarda milý, protože on bude pořád se mnou.“ Řekla jsem to s důvěrou. To přesvědčení bylo stále silné. „Ne pod mou střechou!“ zahřměl Charlie. Ztěžka jsem si povzdechla. „Podívej, já ti dnes v noci – nebo už je asi ráno – nebudu dávat žádná další ultimáta. Jenom si to nech pár dní projít hlavou, ano? Ale měj na paměti, že jsme se s Edwardem dali dohromady a nikdo to nezmění.“ „Bello!“ „Promysli si to,“ stála jsem na svém. „A zatímco to budeš dělat, mohl bys mi poskytnout trochu soukromí? Vážně potřebuju sprchu.“ Charlie měl v obličeji podivný odstín fialové, ale odešel a práskl za sebou dveřmi. Slyšela jsem ho, jak rozzuřeně dupe dolů po schodech. Odhodila jsem přikrývku a Edward už tam byl, seděl v houpacím křesle, jako kdyby byl přítomen po celý rozhovor. „Promiň mi to,“ zašeptala jsem. „Ne že bych si nezasloužil něco mnohem horšího,“ zamručel. „Nezačínej si s Charliem nic kvůli mně, prosím tě.“ „S tím si nedělej hlavu,“ vydechla jsem, zatímco jsem si posbírala toaletní potřeby a sadu čistého oblečení. „Začnu si přesně tolik, kolik je nutné, ani o chlup víc. Nebo se mi snažíš říct, že nemám kam jít?“ Vykulila jsem oči v předstíraném zděšení. „Přestěhovala by ses do domu plného upírů?“ „To je pravděpodobně to nejbezpečnější místo pro někoho, jako jsem já. Navíc…“ Usmála jsem se. „Jestli mě Charlie vyhodí, pak není nutné čekat do maturity, že ne?“ Jeho čelist se napjala. „Tak dychtivá po věčném zatracení,“ zamručel. „Víš, že tomu doopravdy nevěříš.“ „Myslíš, že nevěřím?“ zuřil. „Ne. Nevěříš.“ Hněvivě si mě měřil a chtěl něco říct, ale já jsem ho utnula. „Kdybys doopravdy věřil, že jsi ztratil svou duši, tak když jsem tě našla ve Volteře, okamžitě by ti došlo, co se děje, a nemyslel by sis, že jsme mrtví oba společně. Ale tobě to nedošlo – řekl jsi, ‚To je zvláštní. Carlisle měl pravdu‘,“ připomněla jsem mu vítězoslavně. „Přece jen máš v sobě naději.“ Protentokrát Edward nebyl schopen slova. „Takže si oba zachovejme naději, ano?“ navrhla jsem. „Ne že by na tom záleželo. Jestli zůstaneš se mnou, žádné nebe nepotřebuju.“ Pomalu vstal a přistoupil ke mně, aby mi vzal obličej do dlaní a upřeně se mi podíval do očí. „Navždy,“ přísahal, stále trochu vyvedený z míry. „Nic jiného nechci,“ řekla jsem a natáhla se na špičky, abych mu mohla vtisknout polibek. EPILOG – SMLOUVA Téměř všechno se vrátilo k normálu – tomu dobrému normálu před Edwardovým odchodem – v kratším čase, než bych věřila, že bude možné. V nemocnici přivítali Carlislea zpátky s otevřenou náručí a ani se nenamáhali skrývat svou radost, že se Esme život v L. A. tak málo líbil. Díky testu z matematiky, který jsem prošvihla, když jsem byla v zahraničí, odmaturovali Alice s Edwardem lépe než já. Najednou byla vysoká škola prioritou číslo jedna (vysoká škola byla stále plán B, kdyby mě náhodou Edwardova nabídka přiměla zavrhnout variantu s Carlislem po maturitě). Mnoho termínů mi uteklo, ale Edward mi každý den nosil k vyplňování nové stohy přihlášek. On už si prošel Harvardem, takže mu nevadilo, že kvůli mému otálení oba možná příští rok skončíme na Peninsula Community College, zdejší provinční univerzitce. Charlie ze mě neměl radost a s Edwardem nemluvil. Ale aspoň Edwardovi dovolil – během stanovených návštěvních hodin – chodit zase k nám domů. Já jsem jenom neměla dovoleno vycházet. Jedinou výjimkou byla škola a práce, a tak jsem si poslední dobou obzvlášť oblíbila ty chmurné, kalné žluté zdi školních učeben. Velkou zásluhu na tom měla osoba, která sedala v lavici se mnou. Edward doháněl svůj studijní plán od začátku roku, čímž se zase ocitl ve všech mých hodinách. Loni na podzim, po údajném stěhování Cullenových do L. A., bylo moje chování tak rozhozené, že se místo vedle mě nikdy neobsadilo. I Mike, vždycky dychtivý přijmout jakoukoli výhodu, si ode mě udržoval bezpečný odstup. Když se Edward vrátil, bylo to téměř, jako kdyby posledních osm měsíců byla jenom obtížná noční můra, která se doopravdy nikdy nestala. Téměř, ale ne docela. Zaprvé tam byla ta situace s domácím vězením. A zadruhé, před loňským podzimem jsme nebyli nejlepší kamarádi s Jacobem Blackem. Takže se mi po něm tehdy samozřejmě nestýskalo. Neměla jsem možnost jet do La Push a Jacob mě nechodil navštěvovat. Dokonce ani nebral moje telefonáty. Volala jsem mu většinou v noci, poté, co Charlie přesně v devět vyhodil se zlověstným potěšením Edwarda z našeho domu, a předtím, než se Edward protáhl mým oknem dovnitř, když Charlie usnul. Vybrala jsem si tu dobu pro své marné telefonáty proto, že jsem si všimla, jak se Edward pokaždé podivně zatvářil, když jsem zmínila Jacobovo jméno. Tak nějak pohrdlivě a ostražitě… možná dokonce rozhněvaně. Tušila jsem, že má nějaké předsudky proti vlkodlakům, ačkoliv to nevyjadřoval slovně tak jasně jako Jacob, když mluvil o „pijavicích“. Takže jsem se o Jacobovi moc nezmiňovala. Když jsem měla Edwarda vedle sebe, bylo těžké myslet na smutné věci – i na bývalého nejlepšího přítele, který byl mojí vinou právě teď asi velice nešťastný Když už jsem na Jaka myslela, vždycky jsem se cítila provinile, že na něj nemyslím víc. Na programu byla zase pohádka. Princ se vrátil, zlá kletba byla zlomena. Nebyla jsem si přesně jistá, co udělat s tou zbylou, nevyřešenou postavou. Kde je jeho šťastně až do smrti? Týdny ubíhaly, a Jacob stále nebral moje telefony. Začínala se z toho stávat soustavná starost. Jako kapající kohoutek vzadu v hlavě, který jsem nemohla zavřít nebo ignorovat. Kap, kap, kap. Jacob, Jacob, Jacob. Takže ačkoliv jsem se o Jacobovi nezmiňovala moc, někdy moje bezmocnost a úzkost přetekly. „To je prostě přímo hrubé!“ ulevila jsem si jednoho sobotního odpoledne, když mě Edward vyzvedl z práce. Zlobit se mi připadalo snadnější než se cítit provinile. „Přímo urážlivé!“ Změnila jsem postup v naději, že se dočkám odlišné reakce. Zavolala jsem Jakovi tentokrát z práce, ale vzal mi to jenom Billy, a ten mi nepomohl. Zase. „Billy říkal, že se mnou Jacob nechce mluvit,“ zuřila jsem a mračila se na déšť, který stékal po okénku spolujezdce. „Že je doma, ale nechce udělat ani ty tři kroky, aby se dostal k telefonu! Obvykle Billy říká, že je venku nebo má něco na práci nebo spí nebo tak. Chci říct, že samozřejmě vím, že mi lže, ale aspoň se snaží sdělit mi to nějak šetrně. Myslím, že mě Billy teď taky nenávidí. To není fér!“ „Nejde o tebe, Bello,“ řekl Edward tiše. „K tobě nikdo žádné nepřátelství necítí.“ „Ale vypadá to tak,“ zamručela jsem a složila si ruce na prsou. Nebylo to víc než umíněné gesto. Teď už jsem tam neměla žádnou díru – už jsem si stěží dokázala vybavit ten pocit prázdnoty. „Jacob ví, že jsme zpátky, a jsem si jistý, že už se přesvědčil, že jsem s tebou,“ pokračoval Edward. „Nepřijde nikam, kde budu blízko já. To nepřátelství je příliš hluboce zakořeněné.“ „To je pitomost. On ví, že nejsi… jako ostatní upíři.“ „Pořád má dobrý důvod udržovat si bezpečnou vzdálenost.“ Zírala jsem předním oknem zuřivě ven rozostřeným pohledem a viděla jenom Jacobův obličej s nasazenou maskou hořkosti, kterou jsem nesnášela. „Bello, my jsme, co jsme,“ řekl Edward tiše. „Já se dokážu ovládat, ale pochybuju, že to dokáže on. Je ještě moc mladý. Velmi pravděpodobně by se to mezi námi dvěma zvrhlo ve rvačku a nevím, jestli bych ji dokázal zastavit dřív, než bych ho za–“ zarazil se a pak tiše pokračoval. „Než bych mu ublížil. Byla bys nešťastná. Nechci, aby se něco takového stalo.“ Pamatovala jsem si, co Jacob říkal v kuchyni, ta slova se mi dokonale vybavila i s jeho chraptivým hlasem. Nejsem si jistý, že jsem dost vyrovnaný na to, abych se s tím popasoval… Tobě by se pravděpodobně moc nelíbilo, kdybych ti zabil kamarádku. Ale tehdy to dokázal zvládnout… „Edwarde Cullene,“ zašeptala jsem. „Chtěl jsi říct ‚než bych ho zabil‘, to jsi chtěl?“ Nepodíval se na mě, zíral do deště. Červená na semaforu před námi, které jsem si nevšimla, se změnila v zelenou a on zase vyjel, ale velmi pomalu. Ne tak, jak obvykle jezdil. „Snažil bych se… ze všech sil… to neudělat,“ řekl nakonec. Zírala jsem na něj s pusou otevřenou dokořán, ale on se nadále díval přímo před sebe. Zastavili jsme na stopce na rohu. Najednou jsem si vzpomněla, co se stalo s Parisem, když se Romeo vrátil. Jevištní poznámky byly prosté: Bijí se. Paris padne. Ale to bylo směšné. Nemožné. „No,“ řekla jsem, zhluboka jsem se nadechla a zatřásla hlavou, abych rozehnala ozvěnu těch slov. „K žádné rvačce nikdy nedojde, takže je zbytečné se tím zabývat. A ty víš, že zrovna teď se Charlie dívá na hodiny. Radši bys mě měl dovézt domů, než se dostanu do dalšího průšvihu za to, že jdu pozdě.“ Otočila jsem se tváří k němu a posmutněle jsem se usmála. Pokaždé, když jsem se mu podívala do obličeje, do toho neskutečně dokonalého obličeje, srdce se mi silně a zdravě rozbušilo v hrudi, aby mi dalo najevo, že tam opravdu je. Tentokrát tlukot uháněl ještě větším tempem než obvykle. Všimla jsem si výrazu v Edwardově tváři, nehybné jako socha. „Ty už jsi v průšvihu, Bello, a v pořádném,“ zašeptal nehybnými rty. Sklouzla jsem níž a chytla se jeho paže, jak jsem sledovala jeho pohled a viděla to, co on. Nevím, co jsem čekala – možná Victorii, jak stojí uprostřed ulice, planoucí rudé vlasy jí vlají ve větru, nebo řadu vysokých černých plášťů… nebo smečku rozzuřených vlkodlaků. Ale neviděla jsem vůbec nic. „Co je? Co se děje?“ Zhluboka se nadechl. „Charlie…“ „Můj táta?“ zaskřehotala jsem. Pak se na mě podíval a jeho výraz byl docela klidný, takže ve mně panika trochu polevila. „Charlie… tě asi nezabije, ale rozhodně o tom přemýšlí,“ řekl mi. Zase vyjel ulicí, ale minul dům a zaparkoval na kraji lesa. „Co jsem provedla?“ zalapala jsem po dechu. Edward se podíval zpátky na náš dům. Následovala jsem jeho pohled a poprvé jsem si všimla, co je to zaparkováno na příjezdové cestě vedle policejního auta. Nablýskaná, jasně červená, nebylo možné si jí nevšimnout. Na příjezdové cestě stála moje motorka v plné parádě. Edward říkal, že je Charlie hotov mě zabít, takže to musel vědět – že byla moje. A za touhle zradou mohla stát jenom jediná osoba. „Ne!“ vydechla jsem. „Proč? Proč by mi tohle Jacob udělal?“ Projela mnou bolest zrady. Jacobovi jsem bezpodmínečně věřila – svěřovala jsem se mu s každičkým tajemstvím, které jsem měla. Měl to být můj bezpečný přístav – člověk, na kterého se můžu vždycky spolehnout. Samozřejmě že právě teď to mezi námi bylo napjaté, ale nenapadlo mě, že se něco v základech našeho vztahu změnilo. Nenapadlo mě, že to bylo změnitelné! Co jsem provedla, abych si tohle zasloužila? Charlie se bude strašně zlobit – ba co hůř, ublíží mu to a bude si dělat starosti. Copak už se nenatrápil dost? Nikdy by mě nenapadlo, že Jake bude tak malicherný a prostě podlý. Z očí mi vytryskly palčivé slzy, ale nebyly to slzy smutku. Byla jsem zrazená. Byla jsem najednou tak rozzlobená, že mě srdce bolelo, jako kdyby mělo vybuchnout. „Je tam ještě?“ zasyčela jsem. „Ano. Čeká tam na nás,“ řekl mi Edward a ukázal k úzké pěšině, která rozdělovala temný okraj lesa na dvě poloviny. Vyskočila jsem z auta a vrhla se ke stromům s rukama zaťatýma v pěst, připravenýma dát první ránu. Proč musel být Edward o tolik rychlejší než já? Chytil mě kolem pasu, než jsem došla na pěšinu. „Pusť mě! Já ho zabiju! Zrádce!“ křičela jsem směrem ke stromům. „Charlie tě uslyší,“ varoval mě Edward. „A jakmile tě dostane dovnitř, může zazdít dveře.“ Instinktivně jsem se ohlédla zpátky na dům a zdálo se mi, že nevidím nic než tu nablýskanou červenou motorku. Viděla jsem rudě. Srdce mě zase rozbolelo. „Dej mi jen jedno kolo s Jacobem, a pak se vypořádám s Charliem.“ Marně jsem se namáhala, abych se mu vykroutila. „Jacob Black chce mluvit se mnou. Proto je ještě tady.“ To mě okamžitě zarazilo – chuť na rvačku mě okamžitě přešla. Ruce mi ochably Bijí se; Paris padne. Byla jsem rozzuřená, ale ne do takové míry. „Mluvit?“ zeptala jsem se. „Více méně.“ „Tak více, nebo méně?“ Hlas se mi třásl. Edward mi uhladil vlasy z obličeje. „Neměj starosti, není tady, aby se se mnou popral. Vystupuje jako… mluvčí smečky.“ „Aha.“ Edward se znovu podíval na dům, pak napjal paži kolem mého pasu a táhl mě ke stromům. „Měli bychom si pospíšit. Charlie začíná být netrpělivý.“ Nemuseli jsme jít daleko; Jacob čekal jen o kousek dál na pěšině. Opíral se o kmen stromu porostlého mechem a obličej měl tvrdý a hořký, přesně jak jsem si to myslela. Podíval se na mě a pak na Edwarda. Pusa se mu roztáhla do neveselého úšklebku. Odlepil se od stromu. Stál na špičkách svých bosých nohou a nakláněl se zlehka dopředu, ruce zaťaté v pěsti se mu třásly. Vypadal větší, než když jsem ho viděla posledně. Bylo to neskutečné, ale on pořád rostl. Převyšoval by Edwarda, kdyby stáli vedle sebe. Ale Edward se zastavil, jakmile jsme ho spatřili, a nechal mezi ním a námi široký prostor. Pak natočil tělo a posunul mě tak, abych byla za ním. Vykláněla jsem se přes něj, abych se podívala na Jacoba, vrhla po něm žalující pohled. Myslela bych si, že až uvidím jeho nedůtklivý, cynický výraz, ještě víc mě to rozzlobí. Místo toho jsem si připomněla, jak jsem ho viděla posledně, se slzami v očích. Když jsem se na něj dívala teď, moje zuřivost oslabovala a postupně mě opouštěla. Neviděla jsem ho už tak dlouho – těžce jsem nesla, že naše shledání musí být takovéhle. „Bello,“ řekl Jacob místo pozdravu a pokývl ke mně, aniž by spouštěl oči z Edwarda. „Proč?“ zašeptala jsem a snažila se zakrýt, že mám knedlík v krku. „Jak jsi mi to mohl udělat, Jacobe?“ Úšklebek zmizel, ale jeho obličej zůstával tvrdý a odměřený. „Je to tak nejlepší.“ „Co to má znamenat? Chceš, aby mě Charlie zaškrtil? Nebo jsi chtěl, aby dostal infarkt jako Harry? Nezáleží na tom, jak moc jsi rozzlobený na mě, ale jak jsi to mohl udělat jemu?“ Jacob sebou škubl a jeho obočí se stáhlo, ale neodpověděl. „Nechtěl nikomu ublížit – jenom chtěl, abys dostala zaracha, abys měla zakázáno trávit se mnou čas,“ zabručel Edward a vysvětloval tak myšlenky, které Jacob nechtěl vyslovit nahlas. Jacobovy oči jiskřily nenávistí, když Edwarda provrtával pohledem. „Ó, Jaku!“ zasténala jsem. „Ale já už mám zaracha! Proč si myslíš, že jsem nebyla v La Push, abych ti nakopala zadek za to, že mi nebereš telefony?“ Jacobovy oči střelily zpátky ke mně, poprvé zmatené. „Tak proto?“ zeptal se a pak zaťal čelist, jako kdyby litoval, že něco řekl. „Myslel si, že tě nechci pustit já, ne Charlie,“ vysvětloval znovu Edward. „Nech toho,“ vyštěkl Jacob. Edward neodpověděl. Jacob pokrčil rameny a pak zatnul zuby stejně pevně jako pěsti. „Bella nepřeháněla o tvých… schopnostech,“ ucedil. „Takže už určitě víš, proč jsem tady.“ „Ano,“ souhlasil Edward tichým hlasem. „Ale než začneš, chci něco říct.“ Jacob čekal, zatínal a uvolňoval ruce, jak se snažil ovládnout chvění, které mu probíhalo v pažích. „Děkuju,“ řekl Edward a jeho hlas se chvěl hloubkou jeho upřímnosti. „Nikdy nedokážu vyjádřit, jak jsem ti vděčný. Jsem tvým dlužníkem po zbytek své… existence.“ Jacob na něj bezvýrazně zíral, jeho chvění se tím překvapením uklidnilo. Vyměnil si se mnou rychlý pohled, ale můj obličej byl stejně zmatený jako ten jeho. „Za to, že ses postaral, aby Bella zůstala naživu,“ vysvětlil Edward a jeho hlas byl drsný a vroucí. „Když jsem to já… neudělal.“ „Edwarde!“ začala jsem, ale zvedl ruku, oči upřené na Jacoba. Jacobovi přeběhlo po tváři pochopení, ale pak se vrátila ta tvrdá maska. „Ale já jsem to nedělal kvůli tobě.“ „Já vím. Ale to nesmaže vděčnost, kterou cítím. Myslel jsem, že bys to měl vědět. Kdyby někdy bylo v mojí moci cokoliv pro tebe udělat…“ Jacob zvedl jedno černé obočí. Edward zavrtěl hlavou. „To v mé moci není.“ „A v čí tedy?“ zavrčel Jacob. Edward se podíval na mě. „V její. Učím se rychle, Jacobe Blacku, a nedělám stejnou chybu dvakrát. Budu tady, dokud mi neporučí, abych odešel.“ Na okamžik jsem se ponořila do jeho zlatého pohledu. Nebylo těžké pochopit, co mi v tom rozhovoru uniklo. Jediná věc, kterou Jacob chtěl od Edwarda, byla jeho nepřítomnost. „Nikdy,“ zašeptala jsem, stále utopená v Edwardových očích. Jacob si přidušeně odkašlal. Neochotně jsem se vymanila z Edwardova pohledu a zamračila se na Jacoba. „Potřeboval jsi ještě něco, Jacobe? Chtěl jsi mě dostat do průšvihu – mise se zdařila. Charlie by mě ještě mohl poslat do vojenské školy. Ale to mě neodloučí od Edwarda. To nedokáže nic na světě. Co ještě chceš?“ Jacob se díval na Edwarda. „Jenom jsem potřeboval připomenout tvým pijavičím přátelům pár klíčových bodů smlouvy, kterou podepsali. Smlouvy, která jediná mi zabraňuje tady na místě mu rozervat chřtán.“ „My jsme nezapomněli,“ řekl Edward právě ve chvíli, kdy já jsem se ptala: „Jakých klíčových bodů?“ Jacob se stále hněvivě díval na Edwarda, ale odpověděl mi. „Smlouva je celkem výmluvná. Jestli některý z nich kousne člověka, příměří je pryč. Kousne, ne zabije!“ zdůraznil. Nakonec se podíval na mě. Jeho oči byly chladné. Trvalo mi jenom vteřinku pochopit ten rozdíl, a pak jsem nasadila stejně chladný výraz jako on. „Do toho ti nic není.“ „To sakra –“ bylo jediné, co ze sebe dokázal dostat. Nečekala jsem, že moje uspěchaná slova vyvolají tak silnou odezvu. Navzdory varování, s kterým přišel, o mém rozhodnutí určitě nevěděl. Musel si myslet, že varování je jenom takové předběžné opatření. Neuvědomoval si – nebo nechtěl věřit – že já už jsem se rozhodla. Že mám vážně v úmyslu stát se členem Cullenovy rodiny. Moje odpověď u Jacoba vyvolala málem křeče. Přitiskl si pěsti ztěžka na spánky, zavřel pevně oči a stulil se do klubíčka, jak se snažil ovládnout křeče. Jeho obličej nabral pod rudohnědou kůží sinale zelenou barvu. „Jaku? Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se úzkostně. Udělala jsem půlkrok k němu, ale pak mě Edward chytil a strhl mě zpátky za své tělo. „Opatrně! Neovládá se,“ varoval mě. Ale Jacob už se částečně zase sebral; třásly se mu už jenom paže. Mračil se na Edwarda s čirou nenávistí. „Pch. Nikdy bych jí neublížil.“ Ani Edwardovi, ani mně neuniklo to obvinění, které se za tím skrývalo. Z Edwardových rtů uniklo tiché zasyčení. Jacob reflexivně zaťal pěsti. „BELLO!“ ozval se od domu Charlieho řev. „OKAMŽITĚ POJĎ DOMŮ!“ Všichni jsme ztuhli a poslouchali ticho, které následovalo. První jsem promluvila já; hlas se mi třásl. „Do prkýnka.“ Jacobův zuřivý výraz pohasl. „Je mi to líto,“ zamumlal. „Musel jsem udělat, co jsem mohl – musel jsem to zkusit…“ „Dík.“ Chvění v hlasu mi pokazilo sarkasmus. Vydala jsem se po pěšině. Skoro jsem čekala, že uvidím Charlieho, jak se žene mokrým kapradím jako rozzuřený býk. V takovém scénáři bych já byla ten rudý hadr. „Jenom ještě jednu věc,“ řekl mi Edward a pak se podíval na Jacoba. „Na naší straně linie jsme nenašli žádnou stopu po Victorii – vy ano?“ Znal odpověď, jakmile si ji Jacob pomyslel, ale Jacob stejně odpověděl nahlas. „Naposledy to bylo, když Bella byla… pryč. Nechali jsme ji, aby si myslela, že proniká mezi námi – a zatím jsme utahovali smyčku a chystali se ji obklíčit.“ Po páteři mi přejel mráz. „Ale pak vyrazila jako splašená a byla tatam. Pochopili jsme, že někde blízko zachytila pach té vaší malé holky a vypadla. Od té doby se nepřiblížila k našim pozemkům.“ Edward přikývl. „Až se vrátí, už to nebude váš problém. My ji…“ „Zabíjela v našem revíru,“ zasyčel Jacob. „Je naše!“ „Ne!“ začala jsem protestovat proti oběma prohlášením. „BELLO! VIDÍM JEHO AUTO A VÍM, ŽE TAM JSI! JESTLI NEPŘIJDEŠ DOMŮ DO MINUTY…!“ Charlie se nenamáhal dokončit svou hrozbu. „Jdeme,“ řekl Edward. Rozervaně jsem se podívala zpátky na Jacoba. Uvidím ho ještě? „Promiň,“ zašeptal tak tiše, že jsem mu to musela odečíst ze rtů, abych pochopila. „Sbohem, Bells.“ „Něco jsi mi slíbil,“ připomněla jsem mu zoufale. „Pořád přátelé, je to tak?“ Jacob pomalu zavrtěl hlavou a knedlík v mém krku mě málem zadusil. „Ty víš, že jsem se snažil dodržet ten slib, ale… nevidím způsob, jak v tom pokračovat. Ne teď…“ Snažil se nechat si nasazenou tu tvrdou masku, ale znejistěla a pak zmizela. „Chybíš mi,“ vyslovil bez hlesu. Jedna jeho ruka se natáhla ke mně s prsty nataženými, jako kdyby si přál, aby byly tak dlouhé, že by překlenuly vzdálenost mezi námi. „Ty mně taky,“ vypravila jsem ze sebe. Moje ruka sáhla k té jeho přes prázdný prostor. Jako kdybychom byli spojeni, zkroutila mě ozvěna jeho bolesti. Jeho bolest, moje bolest. „Jaku…“ udělala jsem krok k němu. Chtěla jsem ho obejmout kolem pasu a vymazat mu z tváře to zoufalství. Edward mě zase přitáhl zpátky. „To je v pořádku,“ ujišťovala jsem ho a vzhlédla jsem, abych se mu podívala do obličeje s důvěrou v očích. On to pochopí. Jeho oči byly nečitelné, bezvýrazné. Chladné. „Ne, není.“ „Pusť ji,“ zavrčel Jacob, zase rozzuřený. „Ona chce!“ Udělal dva dlouhé kroky dopředu. V očích se mu zaleskl záblesk očekávání. Jeho hruď jako by se nafoukla, jak se třásla. Edward mě odstrčil za sebe a otočil se, aby se postavil Jacobovi čelem. „Ne! Edwarde –!“ „ISABELLO SWANOVÁ!“ „No tak! Charlie se zlobí!“ Z hlasu se mi ozývala panika, ale teď ne kvůli Charliemu. „Pospěš!“ Zatahala jsem ho a on se trochu uvolnil. Táhl mě pomalu zpátky, oči pořád upřené na Jacoba. Jacob se na nás díval s temně podmračeným, hořkým výrazem. Očekávání v jeho očích zmizelo, a pak, ještě než se mezi nás postavil les, se jeho obličej najednou zhroutil v bolesti. Věděla jsem, že ten poslední pohled na jeho obličej mě bude pronásledovat, dokud ho neuvidím zase se usmívat. A právě tam jsem si přísahala, že ho uvidím se usmívat, a brzy. Najdu způsob, jak si svého přítele udržet. Edward mě držel paží pevně kolem pasu, tiskl si mě k sobě. Jenom díky tomu jsem se nerozplakala. Měla jsem vážné problémy. Můj nejlepší přítel mě počítal mezi své nepřátele. Victoria stále byla na svobodě a ohrožovala všechny, které jsem milovala. Když se brzy nestanu upírkou, Volturiovi mě zabijí. A teď se zdálo, že jestli se jí stanu, quileutští vlkodlaci se pokusí udělat to sami – a budou se snažit zabít ještě moji budoucí rodinu. Nevěřila jsem, že by opravdu měli nějakou šanci, ale co když bude můj nejlepší přítel v tom souboji zabit? Velmi vážné problémy. Tak proč se teď najednou všechny zdály bezvýznamné, když jsme prošli mezi posledními stromy a já jsem zahlédla výraz na Charlieho fialovém obličeji? Edward mě jemně stiskl. „Jsem tady.“ Zhluboka jsem se nadechla. To byla pravda. Edward byl tady, objímal mě pažemi. Dokud to tak bude, dokážu se postavit všemu na světě. Narovnala jsem ramena a vyšla vpřed, abych čelila svému osudu, se svým vyvoleným pevně po boku.
