22. LET
Demetri nás nechal ve vesele honosné recepční místnosti, kde žena jménem Gianna stále zaujímala své místo za nablýskaným pultem. Ze skrytých reproduktorů cinkala radostná, neškodná hudba. „Neodcházejte, dokud se nesetmí,“ varoval nás. Edward přikývl a Demetri spěchal pryč. Zdálo se, že Giannu vůbec nepřekvapilo to, co slyšela, ačkoliv se dívala na Edwardův vypůjčený plášť se zlomyslným zájmem. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Edward šeptem, příliš tiše, aby ho ta žena mohla slyšet. Jeho hlas byl hrubý – jestli je u sametu něco takového možné – úzkostí. Říkala jsem si, že je ještě ve stresu z naší situace. „Radši ji nech, aby si sedla, nebo upadne,“ nabádala ho Alice. „Je úplně bez sebe.“ Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že se třesu, silně se třesu, celé mé tělo vibrovalo, až mi zuby drnčely. Místnost kolem mě tančila, všechno jsem viděla rozmazaně. Jednu divokou sekundu jsem přemítala, jestli se takhle cítí Jacob těsně předtím, než se promění ve vlkodlaka. Slyšela jsem zvuk, který nedával smysl, podivný, trhavý protějšek k jinak veselé doprovodné hudbě. Rozrušená chvěním jsem nedokázala poznat, odkud vychází. „Šš, Bello, šš,“ konejšil mě Edward a táhl mě k pohovce co nejdál od té zvědavé ženské za pultem. „Myslím, že se jí zmocňuje hysterie. Možná bys jí měl dát facku,“ navrhla Alice. Edward po ní vrhl zuřivý pohled. Pak jsem pochopila. No tohle. Ten hluk, to jsem byla já. Ten trhavý zvuk byly vzlyky vycházející mi z prsou. Proto jsem se tak roztřásla. „Je to v pořádku, jsi v bezpečí, je to v pořádku,“ opakoval Edward zpěvavě pořád dokola. Přitáhl si mě na klín a zabalil mě do tlustého vlněného pláště, aby mě ochránil před svou studenou kůží. Věděla jsem, že je to ode mě hloupé, takhle reagovat. Kdo věděl, kolik času mi zbývá, jak dlouho se mu ještě budu moct dívat do tváře? Byl zachráněný, i já jsem byla zachráněná, a jakmile budeme na svobodě, může mě opustit. Když budu mít oči tak plné slz, že neuvidím jasně jeho rysy, bude to mrhání – bláznovství. Ale ani slzy nedokázaly smýt ten obraz, který jsem stále viděla v duchu – panický strach ve tváři té malé ženy s růžencem. „Všichni ti lidé,“ vzlykala jsem. „Já vím,“ zašeptal. „To je tak strašné.“ „Ano, to je. Mrzí mě, že jsi to musela vidět.“ Položila jsem si hlavu na jeho studenou hruď a cípem tlustého pláště jsem si utřela oči. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit. „Mohu vám něco přinést?“ zeptal se něčí hlas zdvořile. Byla to Gianna, nakláněla se Edwardovi přes rameno s pohledem, který byl starostlivý a profesionálně odtažitý zároveň. Zdálo se, že jí nevadí, že má tvář jenom pár centimetrů od nepřátelského upíra. Buďto neměla o ničem ani potuchy, nebo byla ve své práci velmi dobrá. „Ne,“ odpověděl Edward chladně. Přikývla, usmála se na mě a pak zmizela. Čekala jsem, až bude z doslechu. „Ví, co se tady děje?“ zeptala jsem se tichým a ochraptělým hlasem. Získávala jsem nad sebou kontrolu, mé dýchání se uklidňovalo. „Ano. Ví všechno,“ řekl mi Edward. „Ví, že ji jednoho dne zabijí?“ „Ví, že je tu ta možnost,“ odpověděl. To mě překvapilo. V Edwardově obličeji bylo těžko číst. „Doufá, že se rozhodnou ji ušetřit.“ Cítila jsem, jak mi z obličeje mizí krev. „Ona chce být jednou z nich?“ Přikývl. Očima se mi zabodával do obličeje a sledoval mou reakci. Zachvěla jsem se. „Jak to může chtít?“ zašeptala jsem spíš pro sebe, než že bych skutečně hledala odpověď. „Jak se může dívat na to, jak všichni ti lidé proudí do té odporné místnosti, a přitom chtít být toho součástí?“ Edward neodpověděl. Jeho výraz se změnil v reakci na něco, co jsem řekla. Dívala jsem se do jeho překrásné tváře a snažila se pochopit tu změnu, ale najednou mi došlo, že jsem skutečně tady, v Edwardově náruči, i když možná přechodně, a zrovna teď nám ani nehrozí smrt. „Ach, Edwarde,“ zanaříkala jsem a znovu jsem se rozvzlykala. Byla to pitomá reakce. Slzy mi tekly takovým proudem, že jsem mu zase neviděla do tváře, a to bylo neomluvitelné. Jistotu, že se na něj budu smět dívat, jsem měla jenom do západu slunce. Zase jako v pohádce, až uplyne stanovený čas, kouzlo se rozplyne. „Co se děje?“ zeptal se, stále úzkostně, a hladil mě po zádech. Objala jsem ho pažemi kolem krku – co nejhoršího by mohl udělat? Jenom mě odstrčit – a přitiskla jsem se blíž k němu. „Je to ode mě ošklivé, že jsem teď šťastná?“ zeptala jsem se. Hlas se mi dvakrát zlomil. Neodstrčil mě. Přitáhl si mě pevně na svou ledově tvrdou hruď, tak těsně, že se mi těžce dýchalo, i když plíce jsem měla naprosto v pořádku. „Já vím přesně, jak to myslíš,“ zašeptal. „Ale máme spoustu důvodů ke štěstí. Zaprvé, jsme naživu.“ „Ano,“ souhlasila jsem. „To je dobrý důvod.“ „A jsme spolu,“ vydechl. Jeho dech byl tak sladký, že se mi z toho zatočila hlava. Jenom jsem přikývla, přesvědčená, že té myšlence nepřikládá stejnou váhu jako já. „A s trochou štěstí budeme naživu i zítra.“ „Doufejme,“ řekla jsem stísněně. „Vyhlídky jsou celkem dobré,“ ujistila mě Alice. Byla tak tichá, že jsem téměř zapomněla na její přítomnost. „Za necelých čtyřiadvacet hodin se uvidím s Jasperem,“ dodala spokojeným tónem. Šťastná Alice. Ona mohla důvěřovat ve svou budoucnost. Nedokázala jsem odtrhnout oči od Edwardova obličeje na dlouho. Dívala jsem se na něj a ze všeho nejvíc jsem si přála, aby budoucnost nikdy nenastala. Aby tento okamžik trval na věky, nebo jestli to není možné, abych společně s tímto okamžikem přestala existovat já. Edward se zase díval na mě, jeho tmavé oči byly zjihlé, a tak bylo snadné si namlouvat, že cítí to samé co já. Tak jsem to udělala. Namlouvala jsem si to, aby byl ten okamžik sladší. Objel mi konečky prstů kruhy pod očima. „Vypadáš tak unavená.“ „A ty vypadáš žíznivě,“ zašeptala jsem a prohlížela jsem si fialové modřiny pod jeho černými duhovkami. Pokrčil rameny. „To nic není.“ „Víš to jistě? Mohla bych si sednout vedle Alice,“ nabídla jsem se neochotně; byla bych radši, aby mě v tu chvíli zabil, než bych se o kousíček pohnula z místa, kde jsem seděla. „Nebuď směšná.“ Povzdechl si; jeho sladký dech mě pohladil po tváři. „Nikdy jsem neměl pod kontrolou tuhle stránku své povahy víc než právě teď.“ Měla jsem na něj milion otázek. Jedna z nich se mi právě drala na rty, ale udržela jsem jazyk na uzdě. Nechtěla jsem si pokazit tu chvíli, jakkoli byla nedokonalá – tady v té místnosti, z které se mi dělalo špatně, před očima budoucí stvůry. Tady v jeho náručí bylo tak snadné fantazírovat, že o mě stojí. Nechtěla jsem teď myslet na jeho motivaci – jestli se tak chová, aby mě udržel v klidu, protože nebezpečí ještě nepominulo, nebo se jen cítí vinen za to, kde jsme se octli, a ulevilo se mu, že není zodpovědný za mou smrt. Možná ten čas odloučení stačil na to, že jsem ho pro tuto chvíli nenudila. Ale to mi bylo všechno jedno. Byla jsem mnohem šťastnější, když jsem se tak balamutila. Ležela jsem mu tiše v náručí, znovu si ukládala jeho obličej do paměti, předstírala jsem, že je všechno jako dřív… Díval se mi do tváře, jako kdyby dělal to samé co já, a přitom s Alicí diskutovali, jak se dostat domů. Jejich hlasy byly tak rychlé a tiché, že mi bylo jasné, že jim Gianna nemůže rozumět. Mně samé z toho polovina unikala. Pochytila jsem, že to asi bude znamenat krádež dalšího auta. Přemítala jsem líně, jestli se žluté Porsche už dostalo zpátky k majiteli. „Co znamenaly ty řeči o zpěvačkách?“ zeptala se Alice v jednu chvíli. „La tua cantante,“ řekl Edward. Zazpíval ta slova s melodií. „Ano, to,“ přitakala Alice a já jsem se na chvíli soustředila. Také jsem se tomu předtím divila. Cítila jsem, jak Edward pokrčil rameny. „To je jejich název pro někoho, kdo voní tak, jako Bella voní mně. Říkají jí moje pěvkyně – protože mi její krev zpívá.“ Alice se zasmála. Byla jsem dost unavená, aby se mi chtělo spát, ale přemáhala jsem to v sobě. Nechtěla jsem si nechat uniknout ani vteřinu z doby, po kterou ho mám u sebe. Během té chvíle, kdy mluvil s Alicí, se najednou sklonil dolů a políbil mě – jeho rty hladké jako sklo se mi otíraly o vlasy, čelo, špicku nosu. Pokaždé to bylo jako elektrický šok do mého dlouho dřímajícího srdce. Zvuk jeho tlukotu jako by naplňoval celou místnost. Bylo to jako ochutnat ráj uprostřed pekla. Úplně jsem ztratila ponětí o čase. Takže když se Edwardovy objímající paže napjaly a oba se s Alicí podívali dozadu do místnosti obezřetným pohledem, zpanikařila jsem. Přikrčila jsem se Edwardovi v klíně, když Alec – s jasně červenýma očima a v neposkvrněném světle šedém obleku, navzdory odpolednímu jídlu – prošel dvojitými dveřmi. Byla to dobrá zpráva. „Jste volní a můžete odejít,“ oznámil nám a jeho tón byl tak vřelý, že by si člověk myslel, že jsme celý život přátelé. „Žádáme ale, abyste se ve městě nezdržovali.“ Edward se nesnažil předstírat podobnou vřelost; jeho hlas byl ledově chladný. „To nebude problém.“ Alec se usmál, přikývl a zase zmizel. „Jděte pravou chodbou kolem rohu k první řadě výtahů,“ řekla nám Gianna, když mi Edward pomáhal na nohy. „Hala je o dvě poschodí níž a je z ní východ na ulici. Na shledanou,“ dodala mile. Přemítala jsem, jestli její pracovní způsobilost bude stačit na to, aby ji ušetřili. Alice po ní vrhla temný pohled. Ulevilo se mi, že existuje ještě jiný východ ven; nebyla jsem si jistá, jestli bych vydržela další procházku podzemím. Odcházeli jsme vkusnou luxusní halou pryč. Já jsem byla jediná, kdo se ohlédl zpátky na středověký hrad, který se skrýval pod propracovanou obchodní fasádou. Odsud jsem neviděla věž, za což jsem byla vděčná. Slavnost na ulicích byla stále v plném proudu. Když jsme rychle procházeli úzkými dlážděnými uličkami, právě se rozsvěcovaly pouliční lampy. Nebe nad námi bylo kalné, světle šedé, ale domy v ulicích stály tak těsně u sebe, že měl člověk dojem, že je skoro tma. I slavnost byla temnější. Edwardův dlouhý plášť sahající až na zem nebyl tak nápadný, jak by za normálního večera ve Volteře asi byl. Byli tam i jiní v černých saténových pláštích a umělohmotné upíří zuby, které jsem viděla u toho dítěte na náměstí dnes v poledne, byly teď večer velmi populární i mezi dospělými. „Směšné,“ zamručel Edward. Nevšimla jsem si, kdy Alice zmizela. Podívala jsem se vedle sebe, abych se jí na něco zeptala, ale ona byla pryč. „Kde je Alice?“ zašeptala jsem vyděšeně. „Šla vyzvednout tvoje tašky tam, kde je dopoledne schovala.“ Zapomněla jsem, že mám přístup k zubnímu kartáčku. Vyhlídky na další chvíle tak byly podstatně růžovější. „Taky krade další auto, že jo?“ hádala jsem. Usmál se. „Ne, dokud nebudeme z města.“ Cesta k hlavní městské bráně mi připadala velmi dlouhá. Edward viděl, jak jsem vyčerpaná; ovinul mi paži kolem pasu a podpíral mě při chůzi. Otřásla jsem se, když mě protáhl tmavým kamenným klenutým průchodem. Veliká starodávná padací mříž nad námi byla jako dveře od klece, které před námi můžou každou chvíli zapadnout a uvěznit nás ve městě. Edward mě vedl k tmavému autu, které čekalo s nastartovaným motorem v kaluži stínu napravo od brány. K mému překvapení vklouzl na zadní sedadlo se mnou, místo aby se tlačil za volant. Alice se tvářila kajícně. „Omlouvám se.“ Pokynula neurčitě k palubní desce. „Nebylo moc z čeho vybírat.“ „To je v pořádku, Alice,“ usmál se Edward. „Nemůže to být pokaždé 911 Turbo.“ Povzdechla si. „Možná si jedno takové pořídím legálně. Bylo to fantastické.“ „Koupím ti nějaké k Vánocům,“ slíbil Edward. Alice se otočila, aby se na něj zářivě usmála, což mě trochu vylekalo, protože současně už se řítila dolů po tmavém a točitém úbočí kopce. „Žluté,“ upřesnila. Edward mě držel pevně v náručí. Uvnitř šedého pláště mi bylo teplo a příjemně. Víc než příjemně. „Teď se můžeš prospat, Bello,“ zamumlal. „Je po všem.“ Věděla jsem, že míní to nebezpečí, noční můru ve starodávném městě, ale přesto jsem musela ztěžka polknout, než jsem mohla odpovědět. „Já nechci spát. Nejsem unavená.“ Jenom ta druhá věta byla lež. Nechtěla jsem zavřít oči. Auto bylo jenom spoře osvětlené kontrolkami na palubní desce, ale stačilo to, abych mu viděla do tváře. Přitiskl mi rty do dolíčku pod uchem. „Zkus to,“ povzbuzoval mě. Zavrtěla jsem hlavou. Povzdechl si. „Jsi pořád stejně umíněná.“ Byla jsem umíněná; přemáhala jsem těžká víčka a vyhrála jsem. Nejtěžší to bylo na tmavé silnici; jasná světla na letišti ve Florencii mi to usnadňovala, stejně jako šance vyčistit si zuby a převléknout se do čistého; Alice také koupila nové oblečení Edwardovi a on nechal tmavý plášť v jedné ulici na hromadě odpadků. Cesta letadlem do Říma byla tak krátká, že za tu dobu únava neměla reálnou šanci se mě zmocnit. Věděla jsem, že let z Říma do Atlanty bude úplně něco jiného, zvlášť když nám Alice koupila zase ta měkká sedadla v první třídě. Takže jsem požádala letušku, jestli by mi nemohla přinést jednu colu. „Bello,“ řekl Edward nesouhlasně. Věděl, jak špatně snáším kofein. Alice seděla za námi. Slyšela jsem, jak šeptá do telefonu Jasperovi. „Já nechci spát,“ vysvětlila jsem mu. Doufala jsem, že mé výmluvě uvěří, protože konec konců byla pravdivá: „Když teď zavřu oči, uvidím věci, které vidět nechci. Budu mít děsivé sny.“ Pak už se se mnou nehádal. Byla by to velmi vhodná doba na povídání, mohla jsem zjistit všechno, co jsem potřebovala vědět – potřebovala, ale v podstatě nechtěla; byla jsem zoufalá už jen při pomyšlení na to, co bych mohla slyšet. Měli jsme před sebou nerušený blok času a on přede mnou v letadle nemohl utéct – no, alespoň ne snadno. Neuslyší nás nikdo kromě Alice; bylo pozdě a většina cestujících zhasínala světla a tichým hlasem žádala o polštář. Povídání by mi pomohlo potlačit vyčerpání. Ale já jsem se zvráceně kousala do jazyka proti přílivu otázek, které se na něj hrnuly. Na mém zdůvodnění určitě bylo znát, jak jsem vyčerpaná, ale doufala jsem, že když to vyptávání pozdržím, vykoupím si tak pár dalších hodin s ním někdy později – přesunu to na další noc, jako to dělala Šeherezáda. Tak jsem dál pila limonádu a odolávala i jen nutkání mrkat. Edward se zdál dokonale spokojený, že mě drží v náručí, a prsty mi znovu a znovu přejížděl po tváři. Také jsem se dotýkala jeho obličeje. Nemohla jsem se toho nabažit, ačkoliv jsem měla strach, že kvůli tomu budu trpět, až budu zase sama. Dál mě líbal na vlasy, na čelo, na zápěstí…, ale nikdy na rty, a to bylo dobře. Konec konců, na kolik kusů můžete rozervat jedno srdce a ještě od něj čekat, že bude dál bít? Za posledních pár dní jsem prožila hodně chvil, které měly znamenat můj konec, a ačkoliv jsem z nich vyšla vítězně, nepřipadala jsem si o nic silnější. Naopak jsem se cítila děsivě křehká, jako kdyby mě mohlo roztříštit jediné slovo. Edward nemluvil. Možná doufal, že budu spát. Možná neměl co říct. Vyhrála jsem boj nad těžkými víčky. Byla jsem vzhůru, když jsme přistáli na letišti v Atlantě a dokonce jsem se dívala, jak začíná vycházet slunce nad oblačnou pokrývkou nad Seattlem, než Edward zatáhl okénko. Byla jsem na sebe pyšná. Nepřišla jsem o jedinou minutu. Ani Alice, ani Edward nebyli překvapeni přijetím, které na nás čekalo na letišti Sea-Tac, ale mě to vyvedlo z míry. První, koho jsem spatřila, byl Jasper – zdálo se, že mě vůbec nevidí. Měl oči jenom pro Alici. Rychle šla k němu; neobjali se jako další páry, které se tu setkávaly. Jenom se dívali jeden druhému do očí, a přesto byl ten okamžik tak soukromý, že jsem cítila potřebu dívat se jinam. Ve stínu širokého sloupu, v tichém koutku daleko od řady detektorů kovu, čekali Carlisle a Esme. Esme se po mně natáhla a zuřivě mě objala, i když jí to moc nešlo, protože Edward mě pořád objímal pažemi. „Mockrát ti děkuju,“ řekla mi do ucha. Pak se vrhla kolem krku Edwardovi a vypadalo to, že by se rozplakala, kdyby to bylo možné. „Už mi to nikdy nesmíš udělat,“ skoro zavrčela. Edward se kajícně usmál. „Promiň, mami.“ „Děkuju, Bello,“ řekl Carlisle. „Jsme ti zavázáni.“ „To sotva,“ zamumlala jsem. Noc bez spánku mě najednou dostihla. Měla jsem pocit, jako bych měla hlavu oddělenou od těla. „Usíná vestoje,“ napomínala Esme Edwarda. „Pojďme ji dovézt domů.“ Nebyla jsem si jistá, jestli teď zrovna chci jet domů, ale klopýtala jsem napůl poslepu letištní halou, na jedné straně mě vlekl Edward, na druhé straně Esme. Nevěděla jsem, jestli Alice s Jasperem jdou za námi nebo ne, a byla jsem příliš vyčerpaná, abych se podívala. Než jsme dorazili k jejich autu, už jsem v podstatě spala, ačkoliv jsem pořád hýbala nohama a dělala kroky. Trochu mě probralo překvapení, když jsem viděla, kdo se to v matných světlech podzemních garáží opírá o černý sedan. Emmett a Rosalie. Edward ztuhl. „Nech toho,“ zašeptala Esme. „Cítí se strašně.“ „A právem,“ řekl Edward a nijak se nesnažil ztišit hlas. „Není to její vina,“ řekla jsem, ale slova se mi komolila vyčerpáním. „Dovolte jí, aby se vám omluvila,“ prosila Esme. „My pojedeme s Alicí a Jasperem.“ Edward si hněvivě měřil neskutečně půvabnou blonďatou upírku, která na nás čekala. „Prosím tě, Edwarde,“ řekla jsem. Nechtěla jsem jet s Rosalií o nic víc než on, ale už jsem v jeho rodině způsobila nesouladu až až. Povzdechl si a vláčel mě k autu. Emmett s Rosalií beze slova nasedli dopředu, zatímco Edward mě zase posadil na zadní sedadlo. Věděla jsem, že už spánku nedokážu vzdorovat, a tak jsem si poraženě položila hlavu na jeho hruď a nechala víčka, aby se zavřela. Cítila jsem, jak auto s předením naskočilo. „Edwarde,“ začala Rosalie. „Já vím.“ Edwardův příkrý tón nebyl zrovna velkorysý. „Bello?“ oslovila mě Rosalie tiše. Moje oční víčka se šokovaně zatřepotala a otevřela. Bylo to poprvé, co vůbec promluvila přímo na mě. „Ano, Rosalie?“ zeptala jsem se nejistě. „Je mi to hrozně líto, Bello. Cítím se opravdu mizerně za to, co jsem vyvedla, a jsem ti hrozně vděčná, že jsi byla tak statečná a jela jsi zachránit mého bratra po tom, co jsem udělala. Prosím tě řekni, že mi odpouštíš.“ Jak byla na rozpacích, zněla její slova nemotorně a trochu bombasticky, ale zdála se upřímná. „Samozřejmě, Rosalie,“ zamumlala jsem, jak jsem se chytala každé šance, abych o maličko zmenšila její nenávist ke mně. „Není to vůbec tvoje vina. To já jsem přece skočila z toho zatraceného útesu. Samozřejmě, že ti odpouštím.“ Bylo to jak scéna z nějakého dojáku. „Dokud nebude při vědomí, tak se to nepočítá, Rose,“ uchechtl se Emmett. „Já vnímám,“ řekla jsem; jen to znělo jako zkomolený vzdech. „Nechte ji spát,“ naléhal Edward, ale jeho hlas zněl trochu vřeleji. Pak bylo ticho, až na jemné vrnění motoru. Musela jsem usnout, protože se mi zdálo, že jen o několik vteřin později se otevřely dveře a Edward mě nesl z auta. Oči se mi nechtěly otevřít. Zpočátku jsem si myslela, že jsme pořád na letišti. A pak jsem uslyšela Charlieho. „Bello!“ zakřičel zpovzdálí. „Charlie,“ zamumlala jsem a snažila se setřást otupělost. „Pššt,“ zašeptal Edward. „Je to v pořádku; jsi doma a v bezpečí. Jenom spi.“ „Nemůžu uvěřit, že máš nervy ukázat se tady!“ zařval Charlie na Edwarda a jeho hlas byl teď mnohem blíž. „Nech toho, tati,“ zasténala jsem. Neslyšel mě. „Co je to s ní?“ zeptal se Charlie. „Je jenom velice unavená, Charlie,“ uklidňoval ho Edward tiše. „Prosím vás, nechte ji si odpočinout.“ „Neříkej mi, co mám dělat!“ křičel Charlie. „Dej mi ji! Dej z ní ruce pryč!“ Edward se snažil podat mě Charliemu, ale já jsem se ho držela sevřenými, houževnatými prsty. Cítila jsem, jak mi táta škube za paži. „Přestaň s tím, tati,“ řekla jsem víc nahlas. Podařilo se mi odtrhnout víčka od sebe, abych se zastřenýma očima podívala na Charlieho. „Zlob se na mě.“ Stáli jsme před naším domem. Přední dveře byly otevřené dokořán. Oblačná peřina nad námi byla tak hustá, že bylo těžké odhadnout, jaká část dne vlastně je. „To si piš, že budu,“ vyhrožoval mi Charlie. „Jdi dovnitř.“ „Fajn. Tak mě pusť,“ povzdechla jsem si. Edward mě postavil na nohy. Viděla jsem, že stojím vzpřímeně, ale nohy jsem necítila. Přesto jsem se vlekla dál, až se mi před obličejem mihl chodník. Edwardovy paže mě zachytily dřív, než jsem narazila na beton. „Jen mi dovolte, abych ji donesl nahoru,“ řekl Edward. „Pak půjdu.“ „Ne,“ křičela jsem v panice. Ještě jsem nedostala odpovědi na svoje otázky. Musí zůstat alespoň tak dlouho, že ano? „Nebudu daleko,“ slíbil Edward a zašeptal mi to tak tiše do ucha, že to Charlie ani náhodou nemohl slyšet. Neslyšela jsem Charlieho odpověď, ale Edward si namířil do domu. Otevřené oči mi vydržely jenom ke schodům. Poslední věc, kterou jsem cítila, byly Edwardovy studené ruce, které mi páčily prsty, aby je uvolnily z jeho trička.